Dokážeme s nimi vyjít

Když se s nimi seznámíme, snaží se za každou cenu ukázat, jak nás dokážou ochránit, jak umí okamžitě řešit nenadálé situace, ale čím déle je známe, tím víc zjišťujeme, že zase tak neohrožení nejsou. Pravda, když v restauraci, kam nás vzali na večeři, se objeví někdo v podroušeném stavu a obtěžuje nás, tak ho s pomocí číšníka zpacifikuje, ale ve chvíli, kdy mu odmítají uznat reklamaci rozpadlých bot, které měl jen jednou, musíme zakročit my.  Jejich drsná slupka je pryč a oni se sklopenou hlavou už odcházejí od pultu, protože se nechtějí dohadovat a trávit tam čas, protože jsou si jistí, že by to bylo k ničemu.
vzteklý chlap
My jsme ty, co jim krabici s botami vezmou z ruky a začneme asertivně vyjednávat. Nakonec se nám podaří prodavačku přesvědčit a se slovy, že kdyby je vzala hned, mohla si ušetřit namáhavé vymýšlení argumentů proč ne, odcházíme.
Stanou se tatínkem a neví si rady, jak se k tomu postavit. Nakonec s potomkem dovádí, ale venku se nechtějí shazovat, tak se tváří „dospěle a důstojně.“ Ale jen do chvíle, kdy se ratolest před davem lidí nahlas zeptá, proč nechce udělat slona, když doma ho předvádí pořád. Zpravidla se díky smíchu všech okolo uvolní.
My se netajíme tím, že když vidíme roztomilé zvíře, jsme naměkko a snažíme se o fyzický kontakt. Oni nasadí trpělivý výraz, jako že počkají, až se vymazlíme a stoupnou si opodál. Ale jak si sami pořídíme nějakého roztomilého tvora, nedokážou odolat a už ho také hladí a mluví na něj.
Ráno do práce odcházejí neradi, čekají, co nepříjemného je potká, ale když se dozví, že možná o ni přijdou, začnou se zuby nehty rvát o to, aby byli ti, co zůstanou. My je podporujeme slovy, že všechno dobře dopadne.
Když se jim nepodaří uhájit si své místo, jsme tu my, u kterých se můžou v klidu vyplakat, protože je lež, že chlapi nebrečí.
Doma dokážou ledacos opravit, i když nad rozbitou věcí mávají rukou s tím, že to máme vyhodit a koupit si novou. Podporujeme je slovy, že jsou šikovní a dokážou to a oni na to slyší. Ale nesmíme konečný výsledek brát jako samozřejmost. Pochválíme je. Slyší to moc rádi.
ošetřovatel v zoo
Nikdy před ostatními neříkáme, co rozbili, ale naopak mluvíme o tom, jak nám slepili botu, že jsme jí nemusely odnášet k ševci, sestavili nový nábytek, nebo nadhodíme, že se nám nabídli, že nás odvezou na nákup a tašky odnosili z auta až domů bez našeho přispění. Potěší je, že je chválíme a příště pro nás udělají víc a bez zbytečných odkladů a řečí.
 Odejde-li nám někdo z našich blízkých, tak ukážou, jak jsou citliví, drží nás v náruči, utírají nám slzy a broukají slova útěchy.
Svou vlastní zoufalost, že nám nedokážou pomoct, vyjadřují jen o samotě. Teď tu jsou jen pro nás.
A když mají děti nějaký problém, uklidňují je a pomůžou ho vyřešit. A to i v době, kdy se na svého potomka z nějakých jiných důvodů zrovna zlobili.
Ano, jsme jiní, ale ne zase tolik, abychom nedokázali vzájemně komunikovat a podporovat se. Snaha ale musí být na obou stranách.

Dokážeme s nimi vyjít
Ohodnoťte příspěvek